Slovníček pojmů

A
augšpurské vyznání – sepsané shrnutí učení evangelíků od Philippa Melanchthona. Jedná se o jeden ze základních dogmatických spisů lutherské církve. Do češtiny bylo augsburské vyznání přeloženo již v 16. století. Po tolerančním patentu měli čeští evangelíci povoleno přihlásit se pouze k helvetskému nebo augsburskému vyznání. Vznikla řada sborů augsburského vyznání, převážně na Valašsku

B
berně – platy státu (panovníkovi), odváděné jako součást feudální renty. Jako přímá pozemková daň byla po zpřesnění v roce 1849 včleněna do soustavy daní jako jeden z druhů daně (viz. „berní“ úřad, „berňák“).
berní rula – (staročeské berně = daň) představuje první úplný soupis a popis všech obcí, vesnic, městeček i měst podle jednotlivých panství a tehdejších krajů sloužící pro daňové účely v Čechách z roku 1654 (evidovala podle krajů, panství a lokalit všechny poddanské usedlosti a měšťanské domy, jejich vybavení polnostmi, dobytkem, zaměstnání držitelů i údaje o svobodnících a židech). Berní rula vznikla na základě usnesení Českého sněmu z roku 1652 a navazuje na Soupis poddaných z roku 1651. Obdobný soupis pro Moravu se nazývá lánový rejstřík.

C
cechy – (staroněmecky Zeche [ceche] = řád, pořádek), původně volná řemeslnická sdružení chránící práva mistrů. U nás se řemeslníci organizují do cechů od počátku 14. století. Jako organizace ochranářské svými hospodářskými a sociálními opatřeními brzdily rozvoj výroby, Proto se na počátku 18. století staly terčem zásahu úřadů (v roce 1739 byly vyhlášeny generální cechovní artikule, které sjednotily cechovní předpisy v českých zemích). Působení cechů bylo postupně omezováno, na konci 18. století ztratily vůbec na významu a definitivně zanikly až vydáním patentu o živnostenském řádu 20. 12. 1859.

Č
česká konfese (lat. confessio [konfesyjo] = vyznání) – dohoda nekatolíků v českých zemích (luteránů, jednoty bratrské a utrakvistů). Byla dohodnuta na sněmu v březnu až květnu 1575. Jejím základem bylo augšpurské vyznání s prvky utrakvismu a ideologie českých bratří. Nebyla císařem Maxmiliánem II. potvrzena, jen ústně přijata, písemně ji stvrdil Rudolfův majestát 9. 7. 1609. Toleranční patent Josefa II. nepovolil vznik církve řídící se českou konfesí, to se stalo až po vzniku Československa, kdy Českobratrská církev evangelická prohlásila Českou konfesí ze jeden ze základů své víry.
čtvrtláník – držitel zemědělské půdy o ploše 1/4 lánu (tj. více než cca 4 ha), na které hospodařil. Čtvrtina lánu byla hranice mezi sedlákem a chalupníkem. Kdo měl méně než 1/4 lánu polí, nebyl vesnickou komunitou vnímán jako sedlák.

D
dominikál – panská půda, kterou vrchnost obdělává na vlastní náklady, pomocí dvorské čeledi a robotní práce poddaných. Tato půda nebyla až do dob Marie Terezie (vydání tereziánského katastru 1748) zdaňována
domkář (domkař) – majitel domku a malé výměry půdy (malého hospodářství do výměry cca 4 ha), která nestačí k obživě. V pozdějším období majitel domku bez půdy. Hlavním zdrojem obživy domkařů bylo řemeslo nebo námezdní práce. Podle Ottova slovníku naučného: „Domkař nebo baráčník, který má jen barák bez polí.“
domovské právo – představovalo právo na nerušený pobyt v dané obci a na důchodové nebo chudinské zaopatření. Jednalo se o právní institut, který spojoval osobu s konkrétní obcí. Toto právo bylo možno získat povětšinou dědičně – dle místa narození, sňatkem, udělením obecním úřadem (např. po delším trvalém pobytu v místě), získáním úředního postu (např. četník). Institut vznikl v českých zemích v souvislosti se zavedením obecní samosprávy v roce 1849 a platil do konce roku 1948.
domovský list – úřední doklad dosvědčující domovské právo k určité obci

E

F
familiant – v době pozdního feudalismu slovem označován nájemce panské půdy (nebo drobné usedlosti), který má na půdu dědičné právo. Označení vzniklo v 18. století rozdělením panských dvorů (za raabizace) v dědičný nájem.
fojt – viz rychtář

G
genealogie – (řec. génos, lat. genus = rod) je pomocná věda historická o vztahu mezi lidskými jedinci, který vyplývá z jejich společného rodového původu a o důsledcích příbuzenských vztahů.
generace – (lat. generare = plodit, rodit) skupina lidí přibližně stejného stáří. Délka 1 generace je dána délkou časového úseku (v rocích) mezi narozením jedince a okamžikem narození jeho potomka. Průměrná délka trvání jedné lidské generace je proměnná a trvá cca 25 let.
grunt – (německy grunt = pozemek nebo půda) slovem označován selský statek (usedlost)
gruntovní kniha – pozemková kniha, ve které se zaznamenávaly především nemovitý poddanský majetek. Začaly vznikat v 15. století a vedly se až do r. 1849. Knihy byly vedeny vrchnostenskými kancelářemi jako knihy veřejné. Knihy byly vyhotovovány pro celá panství, později podle jejich rychet, samostatných obcí nebo i pro jednotlivé usedlosti. Zachycují jména držitelů gruntů, jejich manželek, rodičů, dětí, sourozenců, částečně charakterizují hospodářství a uvádějí velikost povinných plateb a závazků. Objevují se v nich často také zápisy svatebních smluv, kšafty, záznamy o darech kostelům či placení záduší, zápisy o trzích s usedlostmi – koupě, prodej, převod, apod.

H
helvétské vyznání – Confessio Helvetica prior (1536; První helvetské vyznání) je dokument švýcarské reformace. Jde o určitou shodu v nauce kalvinismu a zwingliánství. Vyznání bylo vypracováno z podnětu Curychu, Bernu, Basileje a dalších švýcarských měst. Confessio Helvetica posterior (1566; Druhé helvetské vyznání) bylo původně shrnutím učení švýcarského teologa H. Bullingera (1504–1575). Je to kalvinistická obrana proti luterství a římskému katolictví, kterou za svou přijala švýcarská reformovaná města (s výjimkou Basileje). Později ji přijaly i reformační církve ve Skotsku, Maďarsku, Polsku, Čechách a jinde.
hofer – podruh, nájemník

CH
chalupník – drobný zemědělec – majitel chalupy a 1/4 lánu (čtvrtinový osedlý); držitel menší usedlosti než sedlák; usedlost nebyla vybavena potahem. Podle Ottova slovníku naučného: „Chalupník sluje u nás usedlík, mající chalupu a nejvýše 20 korců polí výsevku na rozdíl od sedláka nebo domkaře.“

I
indikační skica – katastrální mapa katastrální obce v měřítku 1:2 880

J
josefínský katastr – soupis půdy pro berní účely nařízený císařem Josefem II. v roce 1785.  Měl vstoupit v platnost 1. 11. 1789, po smrti Josefa II. se však berně vybírala podle tereziánského katastru. Od předchozích katastrů vycházel z přesného vyměření pozemků a zdaňoval nejen půdu poddanskou (rustikál), ale i půdu vrchnostenskou (dominikál)

K
katastr (ital. catastro [katastro], něm. Kataster = soupis pozemků) – zakreslení a soupis pozemkového majetku, původně pro vyměření pozemkové daně. Nejstarším je berní rula (Čechy) a lánové rejstříky (Morava) ze 17. století. Na ně navázaly dva tereziánské katastry a josefínský katastr v 18. století. Přesné měření pozemků dalo vzniknout v letech 1826 – 1843 stabilnímu katastru, jež je dodnes základem pro evidenci pozemků.
katastrální obec – nová územní jednotka zavedená Josefem II. v roce 1785 při vypracování josefínského katastru. I když josefínský katastr nepřežil svého iniciátora, systém se udržel dodnes a termín katastrální obec je i v současnosti používaný.
konskripce – obecně soupis. první konskripce obyvatelstva byla provedena za vlády Marie Terezie. Čechy i Morava tehdy měly přibližně 3 miliony obyvatel. Od roku 1762 probíhaly konskripce každoročně. V roce 1857 bylo provedeno první sčítání obyvatel k jednomu dni, od roku 1869 probíhá v přibližně desetiletých intervalech až do současnosti moderní sčítání.
kontribuce (lat. contributio [kontrybucijó] = přispívat) – obecně všechny dávky a daně vůbec, V Rakousku reálná daň (výdělková od r. 1812 a domovní od r. 1824), která se tak stala vlastně daní pozemkovou.
kšaft – poslední vůle, závěť, testament, pořízení pro případ úmrtí
kvitance – listina, kterou věřitel potvrzuje dlužníkovi, že od něho dostal plnění v plném rozsahu nebo určitou jeho část.

L
lán – stará plošná míra. Její velikost byla různá. Zemský lán činil cca 18,3 ha. Základní plošná míra pro určování rozlohy usedlosti. Jedná se o míru s proměnlivou rozlohou – vždy záleží na kraji a době, kde a kdy se vyskytuje. Selský lán měl přibližně 18,5 hektaru (přesněji 18,6 ha), dále existovaly lány panský nebo kněžský. Od lánu se odvozují i názvy pro jednotlivé usedlosti (např. láník, 1/2láník, 3/4láník, 1/4láník apod.).
láník – nebo také sedlák – držitel zemědělské půdy, na které hospodařil. Plošná velikost 1 lánu odpovídá cca18 ha. Podle velikosti polí se sedláci dělili na celoláníky, půlláníky, čtvrtláníky.
lánový rejstřík – jedná se obdobu české berní ruly. Je to nejstarší dochovaný moravský katastr poddanských usedlostí a pozemků (vznikl během tzv. druhé lánové vizitace v letech 1669-1679) z nichž se platila berně nebo kontribuce.

M
matrika – (z lat. matrix, matice, kmen) je úřední kniha sloužící k evidenci narození, sňatků a úmrtí lidí. Vedení matrik nařídil tridentský koncil r. 1563. V Čechách bylo o vedení matrik rozhodnuto na pražské synodě roku 1605, na Moravě na olomoucké synodě již roku 1591.
mrtvý bod – rodopisný výraz pro hranici, za kterou se nelze dostat dál z důvodu nedostatku pramenů.

N
nedíl – základní instituce feudálního rodinného a majetkového práva. Rodinné společenství, v němž majetek náležel všem zúčastněným, ale nemohli sami disponovat žádnou jeho částí (na rozdíl od spoluvlastnictví). Nedíl nebyl jen záležitostí šlechty, týkal se i svobodného držení majetku, např. i u dědičného vlastnictví drobných svobodných rolníků. právo rozlišovalo otcovský (resp. dědkovský), bratrský a strýcovský nedíl. Nedíl byl zrušen pro Čechy v roce 1627 a pro Moravu v roce 1628 Obnoveným zřízením zemským.
nevolnictví – právní i faktická závislost poddaných na feudálovi. Je symbolizováno přímým podřízením, naturální rentou i rentou v úkonech (robotou). Poddaní se nemohli bez souhlasu vrchnosti volně stěhovat z panství, svobodně se ženit a vdávat, dávat děti na řemesla či studia. Bylo zrušeno patentem Josefa II. z 1. 11. 1781.

O
obecná zemská berně (lat. Collecta generalis [kolekta generalis] – daň vybíraná pro panovníka se svolením šlechty (prostřednictvím zemských sněmů) od jejich poddaných. Zan Ferdinanda I. se systém ukládání a vybírání berně zbyrokratizoval a přes dílčí úpravy se udržel až do zrušení poddanství. Berní povinnost pak byla přenesena od roku 1850 ( obcení řád) na katastrální obce.
odúmrť – právo odkázat majetek cizí osobě (nepříbuzné), právo feudální vrchnosti dědit po svém v lenní hierarchii podřízeném majetek, pokud dotyčný zemře bez mužských potomků. Pro poddané představovala jednu z největších metel, celý rod mohl pozbýt práva na majetek, který vytvářel po několik generací. Platila až do konce nevolnictví.
ohlášky – svatební ohlášky – byly zavedeny nařízením 4. lateránského koncilu. Jedná se o institut zjišťování, zda neexistují překážky uzavření sňatku mezi ženichem a nevěstou. Byly překážky nepřekonatelné (např. existující manželství snoubenců nebo příliš blízké příbuzenství) a překážky překonatelné (např. pokrevní nebo švagrovská spřízněnost) pomocí církevního (zpravidla biskupského) dispenzu tzn. prominutí. Ohlášky snoubenců se zapisovaly do zvláštních knih – knihy ohlášek. Před svatbou byly předepsány troje ohlášky (při třech nedělních nebo svátečních bohoslužbách za sebou jdoucí ve farním kostele).
onomastika – onomatologie – jazykověda nauka o vlastních jménech zabývájící se jejich vznikem, způsobem tvoření, obsahem (někdější významem), rozšířením i povahou. Onomastika se rozděluje na :
antropomastika – nauku o jménech živých bytostí (součásti je i antroponyma – nauka o vlatních jménech člověka nebo skupiny lidí)
toponomastika – nauka o jménech zeměpisných
chrématonomastika – nauka o jménech věcí
osedlý – základní jednotka pro vyměřování kontribucí v rámci berní ruly a lánového rejstříku

P
patent – úřední a vrchnostenská veřejná vyhláška obvykle zveřejňující rozhodnutí vydavatele (zpravidla panovníka – u nás např. patenty Josefa II. o zrušení nevolnictví či toleranční patent)
podruh – nebo také čeledín byl námezdní zemědělský pracovník bez nemovitého majetku, který bydlel v nájmu u sedláka. Nájemník, poddaný, slouha, najímaný na různé práce, od pomoci na poli přes službu u panského dvora apod.
podsedník – podsedek – označení člověka, který měl pronajatý kousek pozemku (zahrady) u většího sedláka za což mu platil nájem. Chalupník usídlený na pozemku většího sedláka
pokolení – skupina osob vzájemně spjatá dobou, ve které žijí a odvozující svůj původ od společného předka. Délka 1 pokolení je dána délkou časového úseku (v rocích) mezi narozením jedince a okamžikem narození jeho potomka. Průměrná délka pokolení je proměnná a trvá cca 25 let.
poplužní dvůr – vrchnostenský statek, stojící na dominikální půdě, který byl spravován přímo vrchností. Zde odváděli poddaní robotu (např. orba, zásev).
průba – forma vývodu z předků. Zejména se jednalo o šlechtické osoby Průba se povinně vytvářela většinou pro účely přijetí do úřadu, církveního řádu, instituce vázané na šlechtický původ uchazeče apod. Mohlo se jednat o klasický plný vývod do určité generace. Různá prostředí v Evropě však vedla k tomu, že se v jiných krajích preferovaly jiné hodnoty, jež vývod zaznamenával. Celkem rozlišujeme tři hlavní a nejčastější průby a to průbu německou, italskou a konečně uherskou a sedmihradskou.
příjmení – příjmení se vyvíjela od cca 14. století. Mnohdy se vyvinula z příjmí. V rakouské říši vč. českých zemí povinné používání druhého jména (příjmení) zavedl císař Josef II. patentem vydaným 1.11.1786, kterým ustálil užívání druhého jména. Druhé jméno se tím stalo povinné a dědičné. Manželka měla nabývát příjmení po manželovi a děti po otci čímž se mělo zabránit svévolnému a chaotickému pozměňování jmen.
příjmí – neboli přízvisko je označení jednotlivých osob se stejným křestním jménem v době před zavedením příjmení. Příjmí nebylo dědičné, ustálené ani závazné. Jedna osoba mohla mít během života několik příjmí. Rovněž v jeden okamžik mohla jedna osoba užívat více příjmí najednou. Z přijmi se mnohdy vyvinulo příjmení.
půlláník – držitel zemědělské půdy o ploše 1/2 lánu (tj. cca 9 ha), na které hospodařil.

R
raabizace – metoda vypracována F. A. Raabem (dvorním radou za panování Marie Terezie), podle níž byla provedena poddanská a pozemková reforma. Metoda byla založena na rozdělení (parcelaci) vrchnostenské půdy mezi poddané, kteří byli na pozemku v dědičném nájmu (sedláci byli často nazývani familianti). Tím odpadla robota a sedláci místo ní odváděli vrchnosti peněžité dávky. Reforma byla vyzkoušena nejdříve v Čechách (zahájeno r. 1775), kde byla provedena celkem na 105 panstvích. Po té byla provedena v dalších zemích v Dolním Rakousku (1775), na Moravě (1777), ve Štýrsku (1778) a v Haliči (1782).
reluice (lat. reluitio [relujicijo] = náhrada) – vykoupení robotních a dalších povinností poddaných za přesně stanovenou finanční částku. Na Moravě se dělo již před rokem 1848, definitivně po zrušení poddanství.
renta (lat. pův. reddita [redýta] = re = znovu, dare = dávat) – zisky plynoucí vrchnosti z práce rolníků, nejdříve měla podobu naturální (poplatek v obilí, vejci, drůbeži apod.), postupně převážila forma peněžní (pololetní platby, většinou o sv. Jiří 23.4., o sv. Václavu 28.9. nebo sv.Havlu 16.10.), i když naturální renta byla definitivně zrušena až v roce 1848.
robota – v době feudálního systému bezplatná práce poddaných pro vrchnost. V pozdější době byla nahrazována peněžními nebo naturalními platy.
rodokmen – sleduje všechny potomky (syny a dcery) výchozí osoby (zakladatele) pouze v mužské linií (po meči), pokud jsou manželskými potomky mužů pocházejících z manželství zakladatele. Společným znakem je příjmení a pokrevenství. Patří sem rovněž : potomci neprovdaných dcer, potomci mužů, kterým byla povolena změna příjmení a nebo přijali příjmení nevěsty. Do rodokmenu nepatří : nemanželské děti synů, děti vdaných dcer, adoptivní děti, nemanželské děti do rodu vdaných žen.
rodopis – genealogie
rozrod – obsahuje všechny potomky výchozí osoby (resp. společného páru). Do rozrodu jsou zařazeni všichni potomci (muži i ženy) v přímé linií pokrevenství jak po meči tak po přeslici (bez ohledu na příjmení) k výchozímu předku (zakladateli rodu). Rozrod poskytuje přehled o genealogických vazbách v rámci rodu. Do rozrodu patří i nemanželské děti (syni i dcery) a jejich potomci. Nepatří sem však děti adoptované.
rustikál – poddanská půda, rozparcelované pozemky obhospodařované jednotlivými poddanými. ale jejichž vrchním vlastníkem je feudál.
rychtář – v době středověku soudní a správní úředník města nebo vesnice. Do své pozice mohl být dosazen vrchnosti resp. panovníkem nebo mohl být volen popřípadě se mohlo jednat o dědičnou pozici v jednom rodě. Rychtář mohl mít na starosti zároveň i několik vsí. Mezi práva a povinosti rychtáře patřilo nižší soudnictví, správní funkce, ručil za dodržování práva a příkazu vrchnosti, vybírání daní, poplatků, atd.. Rychtáři drželi rychtu – dům s různými hospodářskými především berními úlevami. V některých oblastech se pro rychtáře užíval výraz : richter, šoltys (Slovensko), fojt (Valašsko).

Ř

S
stabilní katastr – soupis všech pozemků na území Předlitavska za účelem zdanění na základě čistého výnosu parcel. Práce na něm byly zahájeny počátkem 19. století, veškerá půda byla trigonometricky vyměřena a přesně sepsána, zmapována i popsána. Stabilní katastr se tvořil dlouho (Čechy 1826 – 1843, Morava a Slezsko 1824 – 1835) a celekm bylo věřeno 12 696 katastrálních obcí (každá dostala indikační skicu – mapu o měřítku 1:2 880). Pro ověření spolehlivosti v roce 1869 v podobě tzv. reambulovaného (znovu zaměřeného) katastru byly provedeny jisté změny.

Š
šafář – (z německého der Schaffer) označení pro správce na zemědělském hospodářství feudálního panství, který organizoval a dozíral na práce čeledi na panském dvoře.

T
tereziánský katastr – nahradil berní rulu i lánové rejstříky, vstoupil v platnost 1. 5. 1748, i když práce na něm započaly o několik desetiletí dříve. Katastr evidoval nejen půdu, ale i měšťanské domy, řemesla i Židy. Po revizi byl v roce 1757 nahrazen tzv. druhým tereziánským katastrem, který již obsahoval soupis panské půdy i veškeré další vrchnostenské užitky z podnikání, platů poddaných a roboty, také i příjmy církve a městského hospodaření. Platil až do zavedení stabilního katastru (s krátkou přestávkou, kdy ho nahradil josefínský katastr)
testament – viz kšaft
toleranční patent – legalizace augšpurského, helvetského i pravoslavného vyznání v habsburské říši. Vydán Josefem II. 13. 10. 1781. Občansky zrovnoprávnil evangelíky s katolíky. Evangelíci mohli svobodně vlastnit majetek, získávat měšťanské právo, provozovat živnost, nabývat akademických hodností i vykonávat veřejné funkce. Katolíkům ovšem zůstalo privilegované postavení v oblasti kultu, církevní správy a školství.

U
urbář – (lat. urbarium = výnos, přes něm. urbar = výnosný) – je soupis povinností poddaných vůči vrchnosti (soupis poddanských peněžních a naturálních dávek a robotních povinností). Po dlouhou dobu měly urbáře různé formy, v 17. a 18. století se urbáře dále zdokonalovaly, jejich nejednotnost odstranil až robotní pantent Marie Terezie z 13. 8. 1775. Definitivně svůj howspodářský význam ztratily v roce 1848 se zánikem poddanstvím. Zůstaly však cenným historickým pramenem.

V
vejrunek – pravidelná splátka gruntu
vruby – zářezy na holi, které byly používány jako evidence vejrunkových splátek
výminkář (vyměnkář) – v dnešní terminologií důchodce; člověk žijící v části domu vymezené pro staré rodiče – na výminku
vývod – zahrnuje všechny předky výchozí osoby (střena), tzn. rodiče, prarodiče, rodiče prarodičů, atd., kteří jsou v přímé linií pokrevenství po meči i po přeslici. Při vytváření vývodu se postupuje ze současnosti zpět do minulosti po všech jeho liniích a to jak mužských tak ženských. Vývod zaznamenává rodičovské dvojice přičemž sňatek párů není podmínkou pro zařazení do vývodu. Počet osob se každou zařazenou generací zvětšuje geometrickou řadou (1-2-4-8-16-32-64-128-atd.)

W

X

Y

Z
závdavek (závdanek) – peníze složené přímo při nákupu gruntu (statku, chalupy), v podstatě záloha
zrušení poddanství – definitivní osvobození poddaných na závislosti na vrchnosti. Poddanství zrušil ústavodárný říšský sněm 31. 8. 1848, zákon o zrušení poddanství vstoupil v platnost 9. 9. 1848. Rolnící se stali plnoprávnými občany a vlastníky půdy, kterou obdělávali, již nebyli zatíženi robotními povinnostmi, naturálních i finančních břemen včetně církevního desátku. Přesto museli za pro zbavení dosavadních závazků zaplatit jistou finanční náhradu – tzv. reluici.
ztráta předka – je stav, kdy badatel v určitém bodě „ztratí“ jednu linii pra (pra pra …) rodičů (předků), tím, že narazí na stejného předka ve více liniích. Tento stav je způsoben tím, že sňatek uzavřou příbuzní (i velmi vzdálení příbuzní). Může se jednat např. o bratrance a sestřenici nebo také o 4x prabratrance a 3x prasestřenici.

Ž
živá matrika – je označení pro matriku, do které se stále zapisuje nebo matrika, která obsahuje záznamy mladší 100 let (matriky narozených) nebo 75 let (matriky oddaných a zemřelých). Tyto matriky jsou uloženy na matričních úřadech a nejsou veřejně přístupny. Do takové matriky je přístup omezen a umožněn pouze osobám dle příslušného zákona.

Zdroj: L. Vykoupil: Slovník českých dějin, Georgetown, Brno 1994, ISBN 80-901604-17